Styl stránek:
Black
Grey

Amulet

Pršelo. Proudy vody skrápěly zem a temná oblaka vládla světu. A v šerém světě bez barev se dal zahlédnout tmavý bod , pohybující se směrem k nedaleké vesnici.
* * *
Vždycky musí pršet, když jsem na cestách. Ani jediný celý den nemůžu projít, aby se na mě nějaký bůh nevymočil! Sakra. Doufám, že je v té vesnici aspoň hostinec. A prodíral jsem se dál deštěm. Ta vesnice je docela malá, jenom pár domků. Kdo ví, třeba tam nebude. Usmál jsem se vlastnímu vtipu a pokračoval v cestě. Konečně jsem se dostal dost blízko, abych rozeznal, že tam hostinec mají. Prozrazoval to malý vývěsní štít. Přidal jsem do kroku a říkal si, že na tom zas až tak špatně nejsem. Jiní jsou na tom hůř - například Ofidian. A s těmito myšlenkami jsem vešel dovnitř.
Hostinec vypadal jako každý jiný.Voněl však jako každý desátý - dobrým jídlem. Místnost šest krát dvanáct metrů s krbem naproti, výčepním pultem, stoly pro hosty a schody nahoru. Hostinský, podsaditý muž, který měl viditelně svá nejlepší léta za sebou, čistil korbely a něco si pro sebe mumlal. V hospodě bylo poloprázdno, tak patnáct mužů, samí drsňáci, středního věku s tvrdými výrazy ve tváři. Byly ozbrojeni. Všichni měli luky a někdo meč nebo tesák. Lovci, taky čím jiným se mají tady živit, vždyť jsou tady jenom lesy. Šel jsem rovnou k hostinskému. Nedíval se na mě vůbec přívětivě a v tom mi došlo, co tady tak čvachtá.Jsem to já a hostinský by mě nejraději vykop zpátky na déšť. Zkřehlými prsty jsem sáhl do váčku u pasu a vytáhl zlaťák. Hodil jsem ho hostinskému. Ten ho obratně zachytil a podezřívavě do něj kousl. Byl pravý. Už se netvářil pohoršeně. Řekl jsem: " Pokoj a večeře pro dva." "Tak to ještě jeden," řekl hostinský chamtivým hlasem "Dva jsou málo." "Dobrá, ale k tomu i snídaně." Hostinský jen přikývl. Šel jsem se nahoru převléct do suchého. Nechal jsem si pobíjenou zbroj pod hábitem. Věci jsem rozložil, ať uschnou a vydal jsem se dolů na večeři.Už dlouhou dobu jsem neměl nic teplého v sobě. Pořád jenom ty cestovní břečky.
Hověl jsem si spokojeně u krbu po dobré večeři a popíjel víno. Pozoroval jsem vesničany. Někteří mě pozorovali taky, jiní si mě vůbec nevšímaly. Prostě pohodáři, co by mě zabili dřív než bych dosáhl na hůl, kdybych dělal problémy. Jen hostinský je ze mě nějaký nesvůj, pořád pokukuje po mé holi. Je nervózní. Prsty začínám bubnovat o desku stolu. Sakra! Už jsem taky v tom. Uvolním se a ovládnu své prsty. Už jsem v klídku.
Uslyšel jsem zvuk koňských kopyt mlaskajících při chůzi. Hostinský také a vylekaně se otočil. Aspoň přestal zírat na mou Hůl. Hmmm. Další cestující. Tak asi proto. Chvíle ticha. Doskok do rozbahněné cesty. Dveře se otevřou a dovnitř se vdere studený vzduch a kapky deště. Vejde vysoký muž s kamennou tváří a zamíří k hostinskému. Do hajzlu. Přelítne hostinec pohledem. A když se podívá mým směrem, přejde mi mráz po zádech. Kurvááá! Sjede po mně pohledem a nevěnuje mi přílišnou pozornost. Uff. Není tady pro mě. O něčem se baví s hostinským a potom jenom zavolá: "Je volno spíme tady." Do hospody vešli další tři. Naštěstí žádní řezníci jako on. Spíš zelenáči. Sakra. Všichni tři mají meče. A všichni o mě zavadili pohledem. Když budou šikovní, tak mě rychle zabijou a vysvětlí to domácím dřív, než je kuchnou taky. Doufám, že se mi neklepou ruce. Nevím. Kamenný ksicht jde ke mně a tři holobrádci jsou mu za zády. Přijde ke mně na vzdálenost meče a zastaví. Sakra tolik publika. Zajímalo by mě, kolik se jich zapojí. "Dej mi to a přežiješ." Takové kydy. Zabil by mě hned, jak by to dostal. "Tady to je."
Hážu mu váček, který jsem měl u pasu. Zároveň tasí meč. Není žádný amatér. Váček je v polovině dráhy letu. Šahám po holi a zároveň se převaluji přes stůl. Stihne mě ještě trefit do paže,naštěstí ne plnou silou, a tak mi nerozštípl kost a já ještě držím hůl. Cítím teplo šířící se mi po pravé paži. Mezi námi jsou dva metry a levou stranu mi částečně kryje stůl. Kde si Ofidiane?!! Zaútočil. Tvrdě a rychle. Úplně jsem nevykryl, tak mi jeho meč nařízl pravý bok.Další útok. Špičku meče nechal tam, kde je, mečem naplocho zatlačil proti mé holi , do-stal se mi na tělo a snaží se mě přetlačit. Svist. Ksicht mi zvedl prudce hůl. Svist.Svist. Ksicht zkameněl uprostřed pohybu. Svist. Skácel se. Šíp trčící mu z krku by nepřežil nikdo. Ofidian.
Holobrádci zkameněli. Nejmohutnější z nich se rozběhl proti dveřím a dva se otočili proti mně. Chyba. Svist. Krok.Svist.Žuch. Oba ztuhli. Další chyba. Křup. Má hůl teď jednomu z nich zlomila klíční kost. Zařval. To je probudilo. Bohužel pozdě. Druhému jsem ranou do hlavy zlomil vaz. Ten, se zlomenou klíční kostí se třásl po celém těle. Nehýbal se a stál. "Hlupáku," řekl jsem a udělal nápřah. Praštil jsem ho. Svist. Křup. Z čela mu trčel šíp. "Nevybavuj se a pracuj," ozvalo se ze dveří.
* * *
Pořád prší. To si pro plnění úkolů nemůžou vybrat jinou dobu nebo někoho jiného. Asi tam nemají žádné jiné sráče, kteří by je vykázali do patřičných mezí, období nám vybírají pro radost. Na druhou stranu, rozházet si to s čaroději nechce asi nikdo. Ááá. Už jede náš doprovod. Po cestě linoucí se k vesnici jeli čtyři jezdci. Dva a dva za sebou ve dvojičkách a mají pěkně naspěch. Tak to už jdu napřed, ať nezmeškám hlavní představení. Opatrně jsem sestupoval lesem, protože v tomhle počasí teď nebylo skoro vidět. Nohy se mi bořily do jehličí a postupoval jsem pomalu. Zrychlil jsem krok, aspoň jsem se nemusel strachovat, že mě naši hosté uslyší. Za chvíli jsem už běžel a boty vždy zapadly trochu hlouběji do jehličí. Vesnice už byla naštěstí na dohled, ale kámoši s koňmi nikde. Tak se rychle přesunu k hostinci. Čekám. Čekám a furt nic. Že by si našli nějakou jinou hospodu?
Ne, hoši nezklamali. Pomalu přijíždějí k hostinci. Zastavují. První začvachtání a potom zbylé tři. Něco jim říká, ale přes déšť mu není rozumět. Čvachtání kroků k hostinci. Asi jdou všichni. Vykouknu zpoza rohu a vidím, jak jeden otvírá dveře, počká na délku nádechu a ve-jde dovnitř. Za okamžik se ozve: "Je volno spíme tady." Na to tři zbývající vejdou dovnitř. Několika skoky jsem u dveří a vidím, jak se Lensongan kutálí po stole a bere si hůl.Sundávám luk a nasazuju první šíp. Mezitím ho stačil borec s mečem zranit na boku. To zas bude práce ho dát dohromady. Pouštím tětivu, první šíp ho trefil do zad, druhý třetí trefil pravý bok a lo-patku. Ten borec je fakt drsnej nebo má pod šaty kroužkovou košili a šípy vůbec nepronikly nebo jen škrábly. Čtvrtý, konečně zásah do černého, chytl do krku. Zbylí tři hledí. Asi nejsou tak drsní. Pak se jeden rozbíhá proti mně a dva se jdou věnovat Lensonganovi. Chyba. Vy-pouštím první šíp a hned druhý. Jde mrtev k zemi. Čaroděj právě tomu živému něco říká. Na-tahuju tětivu a poslední šíp projde poslednímu chlápkovi hlavou. Zároveň mu holí rozdrtil ohryzek a krční páteř. "Nevybavuj se a pracuj," řekl jsem vešel dovnitř. V hospodě to vypadalo hezky, pokud máte rádi krev na podlaze a jste fanoušci abstraktního umění. Místní mezi ně určitě nepatří. Tváří se dost škaredě a naštěstí mají zbraně pouze u pasu. To znamená, že s nima dá mluvit. Zaplatit jim. Lensongan mezitím sebral váček ze země a teď si dopřává víno. Já zatím stojím a čekám. Muži u stolů zatím udělali místo největšímu hromotlukovi, jakého jsem zatím viděl. Zřejmě šéf a pravda se prosazuje pěstí. "Prohledejte mrtvé a přineste jejich sedlové brašny." Sám šel příkladem a vzal šermíři, kterého jsem trefil do krku, meč a chtěl vzít i kroužkovou košili, ale místo toho se zamračil, což vypadalo, že bude pršet i tady v hospodě.
Když prohlídli všechny brašny a mrtvé, obrátil kápo svou pozornost na nás. "Co s váma. Ani jeden z nich neměl u sebe glejt nebo nějaký papír s oprávněním k zabíjení. Na druhou stranu vy jste věděli, že jdou po vás a jistě by měli nějakou věrohodnou výmluvu až by vás zabili."
"To, že jdou po nás jsem poznal až podle chování a toho, že po mně něco chtěli a to, že to chtěli udělat tady poukazuje na to, že měli naspěch," zapojil se do debaty Lensongan.
"Ale tvůj přítelíček čekal venku a byl připravený."
"Jasně, že jsem byl. Přece se nenechám překvapit nějakými amatéry."
"Nevysvětluje to ale, proč po vás šli," odvětil hromotluk.
"Ne, nevysvětluje. Jediné vysvětlení je, že máme něco, co chtěli oni. Avšak náš problém teď je, jak to vyřešit," vložil se do toho Lensongan.
"Pravda. Pravda. Já to vidím takhle. My si necháme jejich zbraně, peníze a vůbec všechno vybavení a dva koně. Ti druzí dva jsou vaši i s jejich jídlem," ukončil šéf vesnice problém.
Jenom by mě zajímalo, na co budou ty dva koně. Asi bych měl jít ošetřit kouzelníkovi zranění.
* * *
Když šéf ukončil proslov, Ofidian vypadal nějak zamyšleně. Když přišel ke mně, aby mi ošetřil zranění, řekl jsem: "Asi je sní, nebo si je nechají na horší časy." Jakmile jsem to dořekl, Ofidian se zamračil a odsekl: "Příště si lez do hlavy třeba těm, co ti rozpářou břicho."
* * *
Jak já to nesnáším, když mi ten čarodějnický zmetek leze do hlavy a čte mi myšlenky. Nejraději bych ho rozpáral a ať mi nevykládá, že mi nečte myšlenky, jak jinak by mohl vědět, na co myslím.
* * *
To nemá smysl mu znovu a znovu vysvětlovat, že mu je nečtu, jenom by se pořád ptal jestli se mu náhodou nevrtám v hlavě. A když by mě přesvědčil k tomu, abych mu vlezl do hlavy, tak by mi to potom nikdy neodpustil. A s Ofidianem jezdíme na akce už od začátku společně a nechci ztratit jeho přátelství. "Pojď nahoru. Tady ti to ošetřovat nebudu." Šli jsme pomalu po schodech nahoru, když se rozlehlo děsivé zavytí. Nebyla v něm ztráta, bolest nebo smutek. Byl v něm vztek, nenávist a zloba. Naskočila mi husí kůže. Podchody přišel velký šéf a řekl: "Hoouuuuu!!!!!!!....." "Nevím, jestli jsme nezvolili špatně. Přijď si pak pro šípy s postříbřenými hroty." řekl a odešel. Běhal mi mráz po zádech.Došli jsme do pokoje. Sundal jsem si šaty a zbroj lehl si na postel. Ofidian se sklonil nad ranou na paži. "No není to hrozné, moc to nekrvácí. Teď se nehýbej," řekl a soustředil se. Je to fantastická podívaná vidět, jak energie skrze něj proudí a on ji usměrňuje, přičemž převládá zelená barva. Za chvíli byl hotov. "A teď ten tvůj slavný bok. Hmmm…bude to potřebovat vydesinfikovat."; Chvíli se hrabal v brašnách a potom...ááhh. Ta bolest snad nikdy nebude menší. Taky by mohl na tom zapracovat. Ofidian se už opět soustředí. Tentokrát to trvá déle, ale na konci je bok to, co byl. Skoro. "Doufám, že ti nemusím říkat, aby si bok a ruku zbytečně nenamáhal, protože i když ta zranění vypadají v pořádku, tkáň se musí stabilizovat. Není zvyklá na takovou námahu."
"Ty bys to však zvládl dovést až do konce, že??"
"Jasně, ale noc je mladá a navíc tě přece musím trénovat. Cha! Cha! Cha."
"Dej si pozor, mohl bych umřít na přemíru péče."
"Neboj se, na to si dám pozor a zkus vymyslet něco nového, tohle už jsem slyšel. Jdu pro ty šípy."
"Dobrou čaroději."
"Dobrou velký léčiteli."
* * *
Potichu jsem za sebou zavřel dveře do pokoje a sešel dolů do hospody. Seděl tam jenom velkej kápo a pár dalších. Zřejmě něco vysvětloval, protože všichni bedlivě naslouchali. "Kam si mám zajít pro ty šípy, kápo?"
"Co?"
Je nějakej podrážděnej. Že by ho tak žrali noční kamarádi?
" Ptal jsem se tě, velkej kápo, kam si mám dojít pro ty šípy."
Zakřenil se jako správný tupý horal jistý si svou pozicí a mocí a dodal: "Je to stavení nalevo od baráku, co je naproti tohohle pajzlu. A pokud mi chceš projevit trochu úcty, tak mi říkej Lovče."
"Jistě, největší z lovců." Musím se při tom přemáhat, abych nevyprskl smíchy a asi to je na mně vidět, protože se netváří moc pobaveně. Zřejmě mu podrývám autoritu. To mu patří, tupounovi.
Vyšel jsem do chladivé noci. Místo tmy mě přivítalo světlo. Jedna velká fatra hořela uprostřed vesnice a další na cestě z a do vesnice a další menší ohníčky mezi. Musí to mít fakt vymakané, protože by jinak celá vesnice lehla popelem. Povytáhl jsem meč z pochvy, ať jde rychleji ven, pro případ, že by si to vesničtí balíci rozmysleli a vydal se do baráku nalevo od toho, co je naproti. Ještě se tam svítilo. Zaklepal jsem na dveře. A nic. Tak zabuším a zevnitř se ozve: " Chceš je rozbít nebo co?" "Jdu si pro šípy, poslal mě velký kápo," odpověděl jsem. Dveře se otevřeli a vevnitř se objevil k mému překvapení malý muž. Nóó, na zdejší poměry byl malý. Vysoký jako já ale dvakrát širší v ramenou a hrudník měl jako sud. "Hrr, dobrá počkej tu , já su za chvíli zpátky." Tak čekám, mezitím mi praská za zády oheň, prostě idylka. Po chvíli se vynoří "malý" muž s dvanácti šípy. "Tady jsou." "Díky." Slušnost se někdy vyplácí. Nemusí mě všichni chtít zabít. "A pokud mu chceš projevit trochu úcty, tak mu říkej Lovče." Co mají furt s tím velkým lovcem. Jsou nějací divní. Vrátil jsem se do pokoje a uvědomil si, že jsem dneska ještě nevečeřel. Zakručelo mi v břiše. Tak sem se sebral a šel dolů povzbudit hostinského k práci. Netvářil se dvakrát šťastně, když jsem ale poukázal na to, že už má zaplaceno, odešel a něco si mumlal pod vousy. Večeře byla kupodivu teplá a bylo ji dost i pro mě. Dopil jsem poslední pivo a šel si lehnout. Cestou od stolu mě sledovali nevra-živé pohledy posledních vidláků, co byli ještě vzhůru. Csss, lovci! Chá, chá! Vidláci to jsou a můžou si říkat, co chcou, ale jsou to vidláci. V pokoji sem se neobtěžoval vyslíkat a rovnou sebou praštil do postel. Lensongan už má náskok, ale určitě ho doženu.
* * *
Když jsem se ráno probudil, Ofidian už byl vzhůru a zřejmě na snídani. Nejdříve se trošku protáhnu a zjistím, jak na tom po včerejšku jsem. No, není to nejhorší. Aúú! Přeci si raději budu dávat pozor. Budu si muset spravit ten pravý rukáv a pravý bok, ale tu zbroj nezvládnu. Ách, jo. S nití už to celkem umím a tak mi to jde. Za chvilku se můžu jít najíst a vypadám do-konce k světu. Ofidiana pozdravím kývnutím a sednu si ke krbu z druhé strany. "Až dojím, půjdu nachystat koně. Pospěš si. Nevidí nás tady rádi a budeme muset zrychlit. A taky doufám, že ses od posledně naučil jezdit."
"Nejsem takový ignorant, jak si myslíš, jsem ještě větší, vždyť mám skvělého učitele."
"Debatovat můžeš s místními intelektuály, pokud ti dřív nevyrazí všechny zuby." S tím se zvedl a odešel. Rychle jsem dojedl,skočil nahoru pro věci a navlékl na sebe poškozenou zbroj. Dole u hostinského jsem koupil jídlo na cestu a zjistil, že další vesnice je až deset dní cesty u úpatí hor, kde končí jehličnaté lesy. Když jsem vyšel z hospody, Ofidian už čekal na koni. Celá vesnice nás přišla vyprovodit. Být věřící, tak se modlím. Ať ty luky mají do lesa na lov. Nasedám na koně a vyjíždíme z vesnice. Po celou dobu mě svědí záda a mám nepříjemný pocit. Doufám, že se sem nebudu muset v budoucnu nikdy vracet.
* * *
Až když jsme se dostali z dostřelu jejich luků, jsem byl konečně v pohodě. Slunce bylo pořád pod mrakem. To tady nikdy nesvítí? Jeli jsme krokem a já přemýšlel. Kdo byli ti maníci, co po nás šli? Kdo je poslal??Hmm... Nikdo z Maharadu ani z civilizovaných zemí to být nemohl, protože to by přijeli z opačné strany. To znamená, že museli přijet z hor nebo skrze ně. Ale odkud? Ta oblast není zmapovaná pro její neprůchodnost. A navíc, jak mohl vědět, že to máme. Ti kostlivci a zombie nemohli poslat zprávu, jedině snad ten fext nebo bylo kouzlo umístěno na amuletu. Sakra! Prudce jsem zastavil. " Co je?"
"Musím prozkoumat amulet."
"Zkoumat ho má až tvůj mistr. Tak zněl příkaz. Pouze dovést."
"Jasně, ale můžou nás přes něj sledovat."
"Vždyť o něm neměl nikdo vědět. Ále, dělej, jak myslíš."
Sedl jsem si do trávy vedle cesty a soustředil. Jeho energetická projekce byla neuvěřitel-ná. Na to, aby nás někdo našel by potřeboval minimální nadání. Kolem amuletu vířila černá a červená a že ho stvořil mocný černokněžník,jsem věděl taky. Problém byl v tom, nalézt stopu zaklínadla, neboť amulet deformoval své nejbližší okolí. Soustředil jsem se ještě silněji a uvi-děl jsem pozvolna se rozpadající se strukturu. Pravděpodobně sloužilo k přenosu nějaké in-formace. Fajn, tak teď nastane práce. Nejdříve dokončím rozklad zaklínadla a potom musím zamaskovat amulet, aspoň částečně. Tady je zdroj síly kouzla a tady je jeho řídící centrum- poměrně jednoduché, to půjde snadno. ......Táák a je hotovo. A nyní ta těžší část –chvíli jsem sbíral síly a potom jsem začal příst kouzlo. Potřeboval jsem, aby dlouho vydrželo a aby co nejvíce skrylo vířící energie amuletu, které musely vypadat v astrálním světě z větší dálky jako slunce.Konečně hotovo.Fuj, to byla ale fuška. Spotřeboval jsem na to veškerou energii na-shromážděnou za několik dní. Vrátil jsem se zpět do světa obyčejných lidí.
* * *
Lensongan si sedl a před sebe položil amulet, ale dotýkal se jenom šňůrky a samotného amuletu se nedotkl. Zavřel oči a chvíli si pro sebe něco mumlal. Potom se asi víc soustředil, protože sevřel silněji víčka a dělal nějaké pohyby rukama, které nejvíce připomínaly pohyby, jako když taháte nudle z jedné velké zašmodrchané hromady karatos. Trochu se uvolnil a po-tom se mu začala třást víčka námahou, udělal dvě gesta rukou a potom vyřkl: "Occulo." Jas-ným a silným hlasem. Vzduch se kolem jeho rukou zatetelil a medailon zazářil zlatou barvou, ve které byly vetkány zelené a modré nitky. Přeběhl mi mráz po zádech. Slyšel už jsem vy-slovovat kouzelná slova, ale nikdo je nevyslovuje takovým hlasem. Jako z propasti času vyvržený hlas démona věků, který rozhoduje o životu a smrti a vidí vám až na dno vaší duše. A vy jste proti němu bezmocní. Fuj. Už blázním. Degenerace v blízkosti šíleného čaroděje. Spustila se mu z nosu krev. Otevřel oči.
* * *
Chvíli jsem jen vnímal rotují čmouhy barev před očima a čekal, až se ustálí ve svět kolem mě a nabudou obvyklých tvarů. Za chvíli se mi přestala točit hlav a začal jsem vnímat. Ležel jsem na zádech, nohy na hoře. Držel mi je Ofidian. Když uviděl, že jsem při smyslech, pustil je. Svině. Nikdy nepomáhá víc než je nutné. "Tekla ti z nosu krev a potom, cos udělal kouzlo, si se chtěl postavit a omdlel. Zkus se opatrně posadit."
"Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal jsem se a posadil se. Zase se mi začala točit hlava.
"Asi dvě až tři minuty."
"To není tak hrozné na to, že jsem uvolnil své maximum v jediném okamžiku. Teď už by mě jen zajímalo, jestli a s jakým výsledkem se to povedlo." Zavřel jsem oči a chystal nahlédnout do astrálního prostoru...
"Hej, vzpamatuj se, chceš znova omdlít? Nebo si prostě jenom magor?"
Na to jsem nepomyslel. A zatvářil se rozpačitě.
" Jen nedělej ksichtíky, co si myslíš, že je nějaká zábava čučet na omdleného čaroděje a pozorovat, jak z něj odkapává krev?"
"Taky jsi mi mohl pomoc! Ne? Jeden by ani neřekl, že patříš k hraničářům!"
"Nikdo si to myslet nemusí. A pokud jde o tvůj zdravotní stav, nejsem pojízdná nemocnice!"
"Ale máš mi pomáhat a léčit mě! Takové jsou tvé rozkazy!"
Zamračil a se zlým pohledem dodal: " Jen ve fatálních případech. A teď mlč a odpočívej, za půl hodiny vyrážíme, tak ať se udržíš v sedle."
Debil. Nafoukanec. Pan důležitý, co někoho zabije, aby jiného vytáhl z bryndy, ale že by léčil? Pchch. Vždyť to je pod jeho úroveň.
* * *
Když jsem se probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Ani hlava mě nebolela a cítil jsem se odpočatý. Slunce bylo na vrcholu své dráhy a začínalo klesat. Asi jsem spal víc než půl hoďky. Což je tady v horách, kde jsou úzké rokle, dost nebezpečné. Rychle se stmívá a do tmy musíme ujet ještě několik mil. Dopoledne jsme jich díky mé práci moc neujeli. "Nasedat! Tvůj dopolední dýchánek nás zdržel." Chtěl jsem protestovat, že by bylo vhodné, kdybych se ještě najedl, ale on jen řekl: "V sedle." Hajzl. A tak jsem jeli. Ofidian jel jako by se v sedle narodil, zato já trpěl a děsil se myšlenky, že spadnu, protože to bych potom nepřežil jeho poznámky. A za druhé ten pád bych vlastně taky nemusel ve cvalu přežít. Naštěstí jsme za chvilku přešli do klusu a asi za hodinu jsme už jenom šli. Pak ale po hodině zase střídání klusu a chůze. Malá pauza . A znovu ten kolotoč. Ofidian dovolil zastavit až byla naprostá tma a nemohli jsme pokračovat dál. Našel vhodné místo pro přespání. "Musíme nasbírat dřevo na oheň a mohl by si prosím tě zařídit trochu světla? Ono se nedá dost dobře sbírat potmě." Já se mám kvůli tobě namáhat a ty mi nepomůžeš? Cháchá. Nebyla tak temná noc. Hvězdy svítily. Za jejich světla jsem našel lucernu a s pomocí křesadla ji zapálil. Ofidian se mračil, ale nic nenamítal. Neřekl, jak mám to světlo zařídit a navíc já mám celkem jasno. Sice pravda, je teď více stínů a míň barev, ale mi to nějak nevadí. Tak jsem šel do lesa na dřevo a dával si pozor, ať se od toho protivy nevzdálím moc daleko. Za hodinu úmorné práce jsme seděli u plápolajícího ohně. Já jedl svou pozdní večeři a Ofidian se rozhlížel všude kole a tvářil se divně. Mně to bylo jedno jednak protože jsem byl unavený a jednak jsme se pohádali, tak se ho teď nebudu vyptávat, co mu nejde pod nos. Dojedl jsem. Rozbalil si pokrývky a šel spát. Ofidian tam pořád seděl, tentokrát se zavřenýma očima, a já se mohl jen domýšlet, co to dělá. Tady je tma skoro jako v pytli a ani ve dne snad tudyma neproniknou sluneční paprsky.
* * *
Ráno mě probudilo Ofidiánovo drcnutí a ticho. Nejsou tu ptáci. " Nejsou tu ptáci." "Mistr by ti měli říkat blesku," poznamenal Ofidian. "Taky by si jednou nemusel být tak příjemný hned po ránu."
"Pro tebe cokoli."
"Dík, to bys mě snad mohl i nechat nasnídat." Po výjimečně klidné snídani, která se opět skládala jenom z cestovních blafů, jsem se zeptal: "Co je tady ještě divného? Kromě toho, že tu nejsou ptáci a pod stromy nepronikne světlo?"
"To ti nestačí? Dobrá. Až na to že vezeme nějaký nekromantský amulet o síle, která není na Wrachově stupnici? Tak ještě tohle. Tahle země je prokletá i dřevo divně hoří a vzduch je cítit jinak. Lidé v té vesnici jsou taky změněni, protože jinak by nepřežili.Vše je změněno!"
Sakra já se nepodíval, jak dopadl můj včerejší pokus. "A co z toho plyne pro nás?"
"Co nejrychleji se odsaď dostat a pokud možno ani nedýchat ten vzduch kolem nás."
"Za jak dlouho proběhne nezvratná změna?"
"Základní mutace už proběhly nebo probíhají, ale není to nic hrozného, trocha magie a silná detoxikace. A pak jsme jako dřív, skoro."
"Tos mě potěšil. Ostatně jako vždycky."
Ofidian se zvedl a přešel ke koním. Uklidnil je. Je čas nastupovat. Sakra, musím se podívat ještě na ten amulet. "Ofidiane, počkej chci se podívat na ten amulet."
"No tak pohni nemáme celý den na ty tvé čarodějnické hrátky."
Soustředil jsem se a posunul své vnímání do astrálního prostoru.Wau! To se mi fakt po-vedlo. V astrální projekci teď vypadal jen jako malý vír velikosti pochodně. Jakékoliv bližší zkoumání by ho sice odhalilo, ale elf nemůže chtít všechno, že? A když už jsem tady, tak si vezmu trochu síly.
Když jsem cítil, že už mám něco v sobě, probudil jsem se ze soustředění. "To ti to trvalo. Co jsi tam celou dobu dělal?"
"Moc se ptáš. Nechtěl jsi jet?" A tak jsme jeli. Nálada byla cestou na bodu mrazu. Sice nevím, nad čím přemýšlel Ofidian, ale já se mučil různými zajímavými způsoby mojí mutace. Už jsem slyšel o čarodějích, co to přehnali s koncentrací magie ve svém těle a zmutovali. Různé zkazky o tom , že se čaroděj zavřel do své věže a dělal šílené pokusy s démony. A pak jednoho krásného dne vyleze z věže netvor přímo démonický. Vysoký, zelené šupinovité pokožky s rohy, špičatými zuby a pařáty. Koulí očima všechny strany a vrhá kolem sebe ohnivé koule. Houbelec démon. Čaroděj si vzal magie víc než zvládl a magie si začala hledat cestu, jak se v jeho těle uskladnit. Mutoval. Bohužel při mutaci dochází ke změně životně důležitých orgánů a následné více či méně vzdálené smrti. A tak dokola. Ani jsem si nevšiml, že Ofidian zastavil.
"Co je?"
"Je poledne. To se ani nechceš najíst? Nevěděl jsem, že vy čarodějové tak rádi jezdíte na koni. Já měl zato, že se raději vrtáte v knihách a děláte ty svoje velká kouzla, která jednou zachrání svět, jak vy sami tvrdíte."
"Hmmm...Brbly, brbly."
Slezl jsem z koně a sedl do trávy. Ze sedlových brašen jsem vytáhl cestovní jídlo, jak tomu začínám diplomaticky říkat, a měch s vodou. Hopla, měli bychom šetřit s ní šetřit, když tady nenajdeme nezávadný zdroj. "Ofidiane!"
"Hmm.."
"Měli bychom začít šetřit vodou." Na to jenom pokýval hlavou a zamračil se. Kromě toho, že mě buzeruje a vrtá do mě, snad vůbec nemluví. Po chvíli usilovného žvýkání a funění na obou stranách, zavelel velký průvodce k dalšímu postupu. Další cesta nebyla o nic lepší, jen jsem se nevěnoval úvahám o vlastní mutaci a pozoroval okolí. Když to tak hodnotím nevím, co bylo méně depresivní. Večer vybral hraničář místo na přespání, nasbírali jsme dřevo a pojedli tuhou stravu. Potom jsem začal sbírat síly. Dělat to celé najednou není nic příjemného. Je to duševně i fyzicky náročné a bolí z toho celé tělo, zejména hlava. Proto je pohodlnější dělat to po částech, každý den trochu. A pak rychle spinkat.
* * *
Co to jde ten magik zase dělat? Asi si nedá pokoj dokud se nepraští přes prsty. V jeho případě tedy spíše přes hlavu a to pěkně silně. No, nevadí, aspoň nebude opruzovat a můžu se věnovat svým věcem bez jeho všetečných otázek. "Nejdříve zkontrolovat meč. Hmm.. chtěl by trochu naolejovat a přiostřit."
"Pravidelné skřípání brousku mě vždycky uklidňovalo."
"A co teď?" "Jo, šípy a luk."
"Pár jich potřebovalo spravit opeření, jinak však byli v pořádku."
"A teď to nejdůležitější. Zjistíme, jak to vypadá kolem nás. Při vybírání jsem se nechal vést instinktem, avšak je dobré vědět jak jsme na tom."
" Podíváme se jinam ..."
Pouťovému kejklíři se rány už úplně zahojili. Na to, jaké tady máme prostředí má až pozoruhodnou schopnost regenerace. Zase tahá energii. No, když myslí, chlapec.Jím se však zabývat nebudu. Jak to vypadá kolem?Stromy jsou mrtvé a zároveň živé, jako by je někdo probudil do nemrtvého života. To samé i půda. Vždyť to přece není možné, ona by měla být zdrojem života stejně jako vzduch a voda. Proč nám o tom neřekli? Nebo že by sami o tom nevěděli? A co to mohlo způsobit, jaká strašlivá síla? Možná to má na svědomí ten artefakt. Jinak žádné zlepšení.
* * *
Ráno jsem se probudil bez bolesti hlavy, což mě potěšilo a dobře naladilo. Snídaně mi na štěstí moc nepřidala, ale dalo se to. Furt lepší než být hladný. "Zjistil si něco?"
"Nic nového. Stále platí, že musíme spěchat, a čím víc tím líp. Tak tě nebudu šetřit a budu se ohlížet až na koně, kteří mimochodem vydrží víc než ty."
"Aby ses nedivil."
"To se piš, že budu, když za celý den nespadneš. Pamatuješ, jak jsi spadl z koně naposled.?"
"Jo, pamatuji," zamumlal jsem pod nosem.
"Jo, jo tak dlouho jsem se nenasmál. Rovnou pod nohy té hezké fešandě, co od vás vycházela. A jak ses červenal. Doteďka nevím, jestli z toho něco bylo, hmm?"
"Nechtěl jsi náhodou jet?"
"Z toho se nevykroutíš. Mluvit se dá i za jízdy." Nasedli jsme, rozjeli se a bohužel pokračovali v hovoru.
"Tak co?"
Mám já zapotřebí se mu vůbec svěřovat? Tomu ignorantovi, který mě stejně nikdy nepochopí. No asi ne, avšak dost jsme spolu prožili, kdyby hned všechno neotáčel proti mně.
"No tak dobrá. Nic z toho nebylo. Párkrát jsme se spolu sešli, ale zajímala se spíš o to, co dovedu, než o mě. A to je celý."
"Nemůžeš hned chtít potkat na začátku lásku na celý život. A na druhou stranu, kdybys byl obyčejnej elfík a začal si něco s žačkou největšího elfího čaroděje široko daleko, taky by si chtěl vědět, co dokáže."
"Možná." Spíš bych se zajímal o něco jiného, ale ... stejně magického.
"Jenom možná? Ale no tak, přiznej se."
"K ničemu se přiznávat nebudu, nejsem malý kluk. A vůbec už jsem řekl dost."
"Jak si panstvo přeje."
Zbytek dne byl ve znamení bolavého zadku a jiných částí těla, neméně důležitých. Krátká zastávka na oběd, tedy polední blivajz, a pak hezky zpátky na koně. Ofidian měl pravdu. Koně byli večer méně zničené než já. Na noc jsme se zase utábořili na kraji toho divného lesa a po nezbytných životních a zálesáckých procedurách šli spát.
* * *
Kolem vesnice opět svítili ohně. Muži stáli u budov, aby je tak neoslepovalo světlo ohňů. Čekali. Jako každou noc od příjezdů cizinců. Cítí to. Neblahý pocit uvnitř nich si našel cestu až k jejich mozkům. Dlouhé zavytí. Jenom vlk. Nikdy nejde jenom o vlka. Uslyšeli dunění podkov a hladké klouzání kol po silnici. To blízkost smrti jim zbystřila smysly a nabudila těla a srdce. Ty především. Stáhli se doprostřed vesnice. Napjaté luky míří na cíl. Koně proráží největší fatru. Lučištníci vypouštějí šípy. Letí na vůz a koně. Palebná síla schopná zastavit kočár na místě. Nic se nestane. Blížící šípy vzplanou temným ohněm a promění se prach. Ně-kolik mužů zařve hrůzou, nenávistí a strachem a vrhají se s tasenými meči na kočár. Ze tmy vyskočí dvě děsivá stvoření a těch šest mužů pozabíjí s hravostí a divokostí zvrhlých, hladových šelem. Kočár zastaví uprostřed vesnice. Pár mužů se pomočilo. Jeden omdlel. Dveře kočáru se otevřou a zevnitř se ozve hlas připomínající skřípění posouvaného kamenného kvádru po sarkofágu. "Již dlouho jsem nesestoupil mezi své služebníky a je vidět, že ti na mne zapomněli. To se však nedělá, zapomenout na svého předka, zvlášť když ve vás koluje jeho krev. A je vidět, že jste zapomněli i na jiné věci. Na úctu." A tu pocítili na svých bedrech velikou váhu a byli sraženi. Mnohým to vyrazilo dech. Vůdce s námahou vstal a vrávoravě se potácel ke kočáru. Poklekl a nastavil ruku. Z kočáru vystoupila vysoká postava s dlouhými bílými vlasy po lopatky a lehce snědou kůží a vyzáblými prsty. Nikdo jí nepohlédl do tváře. Kdo by to přeci jen udělal, uviděl by klid, který z ní vyzařuje, a ostře řezané rysy se studenýma modrýma očima. Čas se zastavil. Vůdce se náhle prudce postavil a napřáhl dýku. Pohyb nedokončil. Postavě zahrál na tváři neveselý, melancholický úsměv. Otočila se k němu. Všichni vzhlédli. Její plášť zasvištěl vzduchem a nařízl muži tepnu, pak se nepřirozeně protáhl a všem klečícím v půlkruhu podřízl krky. Mužům, ženám, dětem. Nikdo se nezachvěl. Těla se zhroutila a krev z nich vytékající si malými pramínky a potůčky hledala cestu k neznámému. On jen lehce nasál,odlepila se od země a začal téct do jeho úst. Celou dobu tam nehybně stál a díval se do hvězd. Již dlouho nepocítil nic tak dobrého jako lidskou krev ve svém těle. Oči mu zajiskřili. Stavení vzplála a kočár se dal zase do pohybu.
* * *
Ofidian se probudil. Nasál vzduch. Nic divného necítil. Podíval se na oblohu. Bylo po půlnoci. Černokněžník se ve spánku neklidně převaloval. Usmál se pro sebe, otočil se na druhý bok a usnul.
* * *
Ráno jsem se probudil celý ztuhlý a všude okolo byla mlha. Nebyla hustá jako kaše, ale i tak to byla nepříjemná komplikace. Ofidian stál nehnutě, v ruce svůj luk. Sedl jsem si do koncentrační polohy a soustředil se. Amulet vypadal pořád stejně, možná trochu víc zářil. S tím se teď nedá nic dělat. Rozhlédl jsem se okolo a zalapal po dechu. Ta mlha... Její pro-jekce... Vracím se zpět. Ofidian se snad ani nepohnul. "Jedeme. Je to horší a bude ještě víc."
"Jak to?" zeptal se Ofidian.
"Té mlze někdo pomohl a je pod jeho kontrolou!"
"Nepanikař, tady v horách to není nic těžkého"
"Jasně, jenže zdroj té energie se k nám blíží. A je to hodně velký zdroj. Mimo kategorie."
"Jak daleko?"
"Do kontaktní vzdálenosti se dostaneme, tak za hodinu."
"Jedeme".
Nasedli jsme na koně a jeli, jako závod. A já zjišťoval, který bůh z toho zasraného panteonu to zase podělal.
* * *
Neznámý se usmál a odhalil své bělostné zuby. Ucítil další život, další krev. Sice jsou ještě moc daleko, ale to nevadí. Dohoní je. Vyslal mentální zprávu svým služebníkům.
* * *
V poledne jsme museli zastavit. Mlha byla všude a dali se už rozlišit pouze obrysy.
"Za čtvrthodiny tady bude."
"Nikdy jsem si nemyslel, že umřu v nějakých podělaných horách. Ale co, věčně žít stejně nebudu."
"Máš ještě ty šípy, co ti dali?"
"Jo."
"Dobře. Tak si je připrav. Nestřílej však dokud to nebude nezbytně nutné a dokud neuvidíš svůj cíl."
"Tak to je zase můžu schovat, co? Tebe neopouští humor ani v těch nejtěžších chvílích, že?"
"Když už jsem se narodil, tak neumřu před svou dospělostí, ne? A o tu mlhu se postarám, soustřeď se na živé věci, tedy spíš neživé."
No, to je poprvé, co se pochlubil se svým věkem. Sice před smrtí, ale přeci.
Během naší debaty jsme sešli z cesty a zastavili se v polovině mezi cestou a lesem. Vzal jsem si hůl, Ofidian vytáhl luk a šípy zabodal do země. Strnul. Já jsem k projekci odvahu neměl. Jemu taky nic nehrozilo. Začal jsem cítit lehké mravenčení v zádech a pomalu sílilo. Ofidian otevřel oči. Uslyšel jsem bušení kopyt. Připomínalo blížící se bouři, bouři jenž přináší bolest a konečný zánik. Běhal mi mráz po zádech a tělem mi probíhaly slabé křeče. Pokusil jsem se zavolat Mistra, ale na tuhle vzdálenost je to stejně k ničemu. Otevřu oči. Divím se, ale klečím a slzy se mi nezadržitelně řinou po tváři. Oči mi sjedou stranou a vidím Ofidianovu bílou tvář, jak se třese. Spadl na zem a neovladatelně se třese. Začínám špatně vidět. Mlha kolem kočáru přímo vře. Je to nádherné. Tělo mi zaplavuje bolest tisíce malých rozpálených jehel vbodnutých do mého těla. Stahuju se do sebe. Bolest mě následuje i tam. Je konec. Jsem mrtev. Další vlna bolesti. Žiju. Vůle.Vlna nenávisti. Někdo za to bude pykááát!
* * *
Cesta jde dobře. Za chvíli je dohoníme. Tolik štěstí najednou. Áá... už je vnímám. Čaroděj, ale ještě neprošel Zkouškou, taktéž ten mladý hraničár. Jejich krev mi přinese sílu. Nejdřív se však trochu potěším. Ale, ale? Copak to tu máme, nějaký artefakt umně maskovaný. No nic. Zábava čeká ... a Lensongan a Ofidian poprvé pocítili bolest a strach.
* * *
Síla ve mě vzkypěla jako míza na začátku jara. Cítil jsem jí v každé částečce svého těla. Bolest, strach, třes. Vše ustoupilo. Nahradila je krásná, zářící a čistotná nenávist.Soustředil jsem se. "Difflo!" To slovo vyjadřovalo vše a má nenávist proudilo mě skrze do celého světa a kouzlu dodávala sílu a průraznost. Procitl jsem v kleče opírajíce se o svou hůl s rukou nataženou před sebou. Kolem nás byl třímetrový kruh, kam mlha nedosáhla. Kouzlo se stabilizovalo.Ofidian se vzpamatoval. Vzal luk a otočil se. První šípy zasvištěli a ozvalo se táhlé zavytí. Já stále zíral dopředu na vysokou postavu vycházející z kočáru. Pohlédl jsem do očí a viděl jsem stáří věků, pohasínat a rodit se hvězdy a viděl jsem tam svou smrt. Tak klidnou a mírnou jako jarní vánek, plnou příslibů a krásy. Aúúúú! To šelma zavyla a vydává se na lov, i když ví, že jde lovit smrt. A můj hlas se nesl údolím jako volání, jako výzva. Byl vysoký s klidným obličejem jako člověk, který už to vše viděl tolikrát, že se neskutečně nudí. Mlha se mi začala valit pod nohy. Kouzlo už dlouho nevydrží. Opět trocha koncentrace a uvolnění moci.
"Ignita sphaera!"
Z mých rukou vyletěla malá ohnivá koule a explodovala mu přímo do obličeje. Mrkl jsem na Ofidiana. Po čele mu stékal pot a měl ještě sedm šípů.Otočil jsem se zpět a vrhl jsem se k zemi. Jak to? Měl být usmažený na popel. A on si tam tak stojí a usmívá se, v jeho případě spíše šklebí. Opět po něm vrhnu ohnivou kouli. Opět ho obalí plameny, pak implodují zpět do malé koule a vrhne ji zpět. Mám co dělat, abych ji odvrátil. Ví, že už jsem téměř na dně. Třetí pokus. Žádná změna. Vrátil mi ji. Každá koule by zlikvidovala středně velký kamenný dům a s ním nic. Zoufalství vede k zoufalým krokům. Ofidianovi zbývají poslední tři šípy a náš vampýr se evidentně dobře baví. Poslední sbírání síly. Už vím, co to znamená, tahal to až z paty. Hořký úsměv. Koncentrace.
"Lustralis incendium!" Upustil jsem hůl a vztáhl ruce proti vampýrovi. Vyšlehl z nich plamenný jazyk, který ho obalil jako had. Bestie nenávisti zavyla. Jak ho plameny obalily, tak z něho sklouzly a vrátily se ke mně.S novou silou. Bestie řvala víc a drásala mi útroby. Jedna bolest vyměněna za druhou. Je pryč? Kam se poděla? Cítil jsem se najednou úplně klidný a vrátil jsem kouzlo vampýrovi.Budu hrát až do konce. Ať už s nenávistí nebo bez ní. Je to mé rozhodnutí, má vůle. Má smrt. Teď nás oba spojoval oba plamenný had, který byl kolem nás obtočen a zároveň nás spojoval jako prádelní šňůra. Nyní rozhodovala vůle a šikovnost. A v obojím jsem zaostával. Jeho a má vůle se střetli a já prohrál. Náraz mě srazil na kolena a kolem mě se stahoval plamenný had. Vampýr se blížil mlhou a rozkošnicky vychutnával chvíli vítězství. Had mi už škvařil vlasy, oblečení a kůži. Nesmím řvát. Tu poslední radost mu neudělám. Oheň už škvaří mou kůži a vypaluje mi tam své rudé pruhy, kůže černá a z prasklých puchýřů se valí krev. Vyju bolestí jako poslední vlk ve smečce, když ho lovený jelen rozpárá parohem, jako kacíř za dob inkvizice na hranici.
Pak ticho. A klid. Jen jakési škubání na hrudi, jako by tam něco poskakovalo. Slyším uklidňující melodii. Tak takto vypadá smrt. Je nádherná. Vidím překrásnou elfku jenž hraje na mýtině nějakou melodii. Je uklidňující. Jdu za ní. Tak ladné pohyby nemá žádný tanečník ani žádná zvěř. Její pohyb je sladký jako chladivý vánek uprostřed léta a pleť jako kapky v jarním deštíku. Kráčíme spolu, dotýkáme se navzájem, není třeba slov. Smrt je tak krásná. Potkávám své předky a poznávám je aniž bych se s nimi kdy dříve potkal. Zase slyším tu tesknou melodii mluvící k mému srdci. Začala znovu hrát nebo jsem ji přestal vnímat? Nikde nevidím svého otce. Jsem z toho smutný. Potom mě napadá, vždyť on ještě může žít. Krátkou radost z jeho života vystřídala bolest a smutek z mé smrti. Jako by vycházela z každé části mého těla a mučí mě. Ách, to bolí! Proč smrt bolí? Odplavuji bolest svými slzami. Poprvé v životě brečím. Nikdo mě nevidí. Nikdo nesoudí. Jaký klid. Vše utichá a já pomalu usínám. Ve snu potkávám svého Mistra a rozmlouváme spolu. Je klidný a přívětivý jako vždy. Jeho hlas je klidný. Usínám. Jakto že jsem unavený když sním? Zdá se mi další sen...
Opět jsem s onou nádhernou dívkou jako na začátku a zjišťuji, že ji miluji. Není to nic pře-kvapivého, cítil jsem to celou dobu. Ten lehký pocit mě povznáší. Jen oči se změnili, má je teď smutné. A je v nich láska. Já bych ji taky miloval a odevzdal se ji, jenže cítím, že jsem zároveň zlý a nemohu pošpinit něco, co miluji a je tak nádherné. Padá na mě potřetí únava a já ji nevzdoruji, i když vím, že mě přinese k předkům. Pak ucítím štípnutí a z náhlého popudu otvírám oči. Vidím oči. Ne jako hvězdy nebo jako smuteční píseň, ale veselé a plné života. Dívají se na mě z výšky ne více něž několika coulů. Ležím na měkké trávě a její vlasy mě lechtají v obličeji a naše ústa pějí píseň lásky. A postupně se k ní přidávají naše tváře, dlaně, ruce, nohy, těla... a v posledním tónu rozkoše se vše rozmaže. Chvilková závrať a pak se probudím.
Vstoupil jsem do živoucího pekla.


* * *



by Qan-Cen-kejn



Omlouváme se autorovi, ale kvůli chybě ve formuláři se k nám nedostal název povídky. Název, který nad ní vidíte napsaný byl přidělen po pečlivém zvážení D-Tonem. Děkujeme za pochopení.