Styl stránek:
Black
Grey

Zlaté vejce

Všechno začalo tím, že Daniel odjel na sabat. Vypařil se i se svým Mistrem kdoví kam tancovat s nahatýma ženskýma za úplňku kolem prastarých kamenů a po pár lahvích vína si povídat s démony. Sotva vytáhl paty z Mistu a přestal dohlížet na Sirotky, věci se daly do pohybu. Miška opět vyrazila do arény. Sali jí to chtěla zarazit a přemlouvala Xartose a Orniho, ať jí pomůžou, jenže už to nestihli, souboj skoro začínal a Orni s Xartosem se stejně zajímali tak maximálně o to, kde by se tu dal koupit popcorn.

Ovšem Miška překvapila a zvítězila. Nandala to té elfí nádheře co se do ní vešlo a ji samotnou to stálo jen malé škrábnutí na rameni. Sirotci to vzali jako dobré znamení a rozhodli se, že na oslavu si vydělají pořádný balík peněz tím, že přijmou nabídku kupce Vericka. Toho jim dohodila Sali, jíž ho dohodil kdovíkdo, což už samo o sobě mělo smrdět, ale vůně peněz přebije mnohé. Verick je požádal, aby mu přivezli z Horsova nový přírustek do jeho sbírky podivností - kopii slavného Zlatého vejce. Cesta neměla být daleká ani obtížná, zato odměna víc než štědrá. Sirotci to připsali svému štěstí a s Verickem si plácli.

Putování kolem Anisen probíhalo příjemně, kromě hádek havrana Xazaxe s jestřábem Windy, ale ty se koneckonců odehrávaly většinou vysoko nad hlavami ničím nerušených Sirotků. Až vrčení a štěkot za zatáčkou cesty je vyburcoval z příjemné letargie. Orni se strašně vážně soustředil na původce toho hluku, načež pyšně oznámil zbytku družiny, že se tam zřejmě nacházejí nějaké šelmy psovité. To už ovšem neohrožený Xartos sprintoval dopředu, protože havran mu už všechno barvitě vylíčil, a doufal, že ho zbytek družiny napodobí. Důvěřujíce svém štěstí a dovednostem ( v případě Sali také množství okolo rostoucích stromů) se Sirotci vrhli na pomoc vlasatému výrostkovi srdnatě se bránícímu přesile hladových vlků. Už byl notně zkrvavělý a než se na bojiště stihla dořítit Miška na svých krátkých nožkách, padl v bezvědomí a s mnoha krvácejícími kousanci do prachu cesty. Vlci už se chtěli radovat ze snadného vítězství, tu jim ale oslavy překazilo mračno dvou šípů, vrhacího kladiva a Miščiny šavle. Neměli šanci. Zbaběle stáhli ocasy mezi nohy, a ti, co to stihli, uprchli a zachránili se skokem do hlubokých vod Anisen.

Z těch, co neuprchli, se Xartos zvyklý na nehostinné podmínky divočiny rozhodl udělat večeři. Společnými silami s Miškou se jim podařilo dosáhnout tak nelibé vůně, že se i ten pokousaný vlasatec probral z mdlob. Samozřejmě to bylo také díky Orniho obvazování a Saliiným modlitbám. Ale to oni dělají pokaždé, takže kdo by o tom pořád mluvil. Zklamání nad nepovedenou večeří bohatě vynahradily Bannyho - tak se vlasatec jmenoval - díky za záchranu života a jeho smutný přiběh. Ihned Sirotkům vysvětlil, že byl od dětství fyzicky zneužíván nemaje matičky ani tatíčka, takže ti pochopili, že nalezli spřízněnou duši, a jako o dalšího sirotka v nesnázích se o něj nemohli nepostarat. Začala Sali, která donutila nechápajícího horala, aby se vykoupal a zapletl si svou chloubu do copu. Takto zkulturněný Banny, který jinak vlastnil jenom meč a 7 zlatých, byl přijat do družiny.

Horsov je krásné a svobodné město se skvěle fungující justicí. O tom se měli Sirotci brzy přesvědčit. Večer zapařili v hostinci a ráno, aniž si všimli výstražných znamení (neboť před takovým půšvihem určitě nějaká být musela ), se vydali do Malinové ulice k Alexeji Kamenovovi pro vejce. Zaklepali na ty správné dveře, ale v domě bylo mrtvo. Zabušili znovu, ale odpovědí jim bylo opět jen mrtvé ticho. Změnili taktiku. Xartos se posadil na práh a ostatní ho pečlivě sledovali, čistili si nehty, pozorovali obláčky na obloze, než se Xartos přestal tvářit divně a oznámil jim, že v domě je mrtvola.

Takhle po ránu to bylo docela silné kafe, Banny zbledl a zřejmě začal v duchu litovat, ke komu že se to přidal. Sali se ovšem okamžitě se slovy: "To je toho, na pitevně v klášteře jsem viděla mrtvol až až," rozhodla do domu vloupat a vejce a možná i něco dalšího odtamtud sebrat. Je vidět, že Sirotci byli ještě nezkušení mladíčci, neboť každému normálnímu dobrodruhovi by bylo jasné, že žádné vejce v domě už není. Ale nevadí, každý časem zmoudří. Pokud to stihne.

Sali s Xazaxem jako bodyguardem zmizela v domě a zbytek družiny se jal tvářit nenápadně. Zřejmě ale měli černé svědomí, protože sotva se ozvaly v ústí uličky pevné kroky vojenského oddílu, dali se na útěk. Miška rovnou do domu s mrtvolou, Banny a Xartos co nejdál pryč a jen Orni si byl jist, že se nemá za co stydět a zůstal. Za což mu byli vojáci moc vděční, protože ho nemuseli honit po městě a zatkli ho rovnou pěkně na místě. Prošmejdili dům a nakonec vytáhli Mišku ze sudu na dvorku. Sbalili mrtvolu a spokojeni se dvěma úlovky odpochodovali pryč.

Načež Sali slezla ze střechy, Banny a Xartos vylezli z kanálu, nebo kde to byli schovaní, a začali horlivě rokovat o tom, jestli by se měl Banny ostříhat. Ten se nakonec se rozhodl, že si své vlásky ponechá, a tak mohli všichni napřít svou pozornost k zajatým přátelům. Těm se nevedlo zas tak špatně. Rozhodně měli střechu nad hlavou a pravidelné jídlo, což se o Xartosovi, Sali a Bannymu, kteří se utábořili v městském parku, říct nedá.

Orni byl několikrát odveden k výslechu k přísnému leč spravedlivému panu soudci, který ho chtěl odsoudit za vraždu. Orni rozumně namítal, že na to, aby za vraždu odsoudil pan soudce každého, kdo stojí před domem zavražděného, nemusel pan soudce studovat tolik tlustých knížek. Trval na tom, že je nevinný a že mu soud nic nedokáže, a lhal v podružných detailech jako když tiskne. I když mu bylo jasné, že stačí jedno Miščino nezávislé svědectví a celá jeho perfektní obhajoba se zhroutí jako domeček z karet.

Jenže Miška byla znenadání stižena těžkou ztrátou paměti. Jednoduché jak facka, ale zabralo to. Pan soudce nevěděl, co by s plačící ubohou maličkou a neviňoučkou hobitkou udělal, tak ji poslal do sanatória, kde jí prý vrátí paměť. A že už měl asi dost Orniho logických vývodů, radši ho propustil taky, ať už tam dál nekalí vodu.

Sali si mezitím obešla město a vyptávala se těch správných lidí, až ji jeden sympaťák pozval na schůzku. V jednu v noci v opuštěné uličce beze zbraní. Takové romantické nabídce se nedalo odolat, navíc s příslibem, že tam bude ještě několik dalších gentlemanůa a tak Sali na sebe nedala dlouho čekat. Zavázali jí oči a vzali ji do toho nejtmavšího sklepa v Horsově, kde seděli další gentlemani, a všichni se tvářili strašně tajemně. Nakonec ledy roztály a gentlemani skoro nezištně poskytli informace o cizí družině, která si objednala zloděje/vraha, aby Alexeje okradl, což se mu vlastně podařilo, ovšem samozřejmě prchl z města a gentlemani na něj mají pifku, že jim dělá takové alotrie v jejich revíru. S důkladným popisem pana vraha i jeho bydlištěm se Sali vrátila nad ránem do parku.

Miška pak po léčbě v sanatoriu předvedla panu soudci fascinující výpověď o muži, který ji zaklel (snad to musel být démon, podle ní), načež byla propuštěna a na pana vraha byla vypsána odměna. Pro Sirotky to znělo jako dva za cenu jednoho, protože stejně museli z toho lupiče vyrazit informace o vejci. A tak se vydali do lesů na lov.

Sali obklíčila dům, Miška s Bannym hned napodruhé bez problémů vyrazili dveře a za pár chvil bylo po boji. Jo, to je někdo hrdina, když přepadává nic netušící lotry v přesile 7:1. Ale tanec měl teprve začít. Když Sali s Xartosem prozkoumali zlodějovo doupě, nenašli skoro nic cenného, což je velmi popudilo, a rozhodli se si o tom s majitelem nemovitosti důrazně popovídat. Orni ho tedy musel znechuceně ošetřit, aby nabyl vědomí, načež (Orni) důrazně zakázal ho v průběhu výslechu zabít, protože by jeho namáhavá práce přišla nadarmo.

Výslech byl úplně standardní zahrnující hodně křiku, nadávek, jedno rozdrcené koleno, jednoho zvracejícího válečníka a jednu bojovnici, která se před svými násilnickými přáteli schovala v lese. Poté, co z něj Sirotci vyrazili jedno jméno a směr, odtáhli ho do města, předali panu soudci, shrábli odměnu, prodali pár maličkostí, co našli ve zlodějově domě, a vyrazili za svým cílem. Za ukradeným zlatým vejcem. Vida, už se to komplikuje.

Cestou pochopili přínos Bannyho přítomnosti v družině. Žádná žena s mateřským pudem starší 40 let nedokáže odolat jeho chlapeckému šarmu a každá má nutkavý pocit mu rozčesat vlasy. Díky tomu se Sirotci dvakrát vyspali pod střechou, ba i čerstvého neotráveného mléka napít dostali. Až na poslední noc v divočině. To už tak hladké nebylo.

Orni byl právě na hlídce, jako konečně každou noc. Když ho z polospánku už několik minut vytrhávalo vzdálené a pak už ne tolik vzdálené a pak už docela blízké vlčí vytí, rozhodl se, že už toho teda moc nenaspí a vstal. Probuzení bylo však zřejmě natolik nepříjemné, že se rozhodl ušetřiti toho své druhy a šel vlky zahnat sám s hořící větví v ruce. Inspirace je zřejmá, ale vlci nebyli žádní Nazgúlové, kteří při spatření vousatého smrdícího chlápka v maskovacím oblečení s hořící větví v ruce začnou s ječením prchat, naopak to byli hodně hladoví vlci PJovi, kteří se rozhodli Sirotky povečeřet stůj co stůj. Naštěstí Orni zakopl o Mišku, která začala vydávat neartikulované zvuky, čímž vzbudila Sali, která začaly vydávat tytéž neartikuoované zvuky jenže o oktávu výš a ještě s pár decibely navíc. To už by probudilo i Xartose a taky že jo.

Banny měl jedinečnou příležitost nakopat vlkům kaďák za tu ostudnou porážku u Anisen, Sali tu měla okolo tolik stromů, že si mohla vybírat, nakonec je musela rozpočítat a než se na jednom usadila, byla tu vlčí posila. Ale ani s tou nemohli vlci tento předem ztracený souboj vyhrát, protože Sirotci měli důležitější věci na práci. Takže vlky rozmázli a mezi jejich mršinama klidně dospali až do rána . Jediné, co je štvalo, bylo, že po té noční veselici se museli vzdát naděje, že dnes poběží a dostihnou tu cizí družinu s vejcem ještě před branami Ton - Tuaru.

A taky že ne. Když dorazili k městu, byla už tma a tak tak že je pustili dovnitř. Vejce měl údajně objednané nějaký pán Artanis, zdejší radní. Už v branách Ton-Tuaru Sirotci cítili, že jsou svému cíli na dosah. Zjistit, kde bydlí ctihodný Artanis, bylo dílem okamžiku, stejně tak to, že ho ráno navštívila cizí družina. A dům zřejmě ještě neopustila. Xartos se rozhodl zahrát si na hrdinu a nabídl se, že půjde sám do jámy lvové - totiž do Artanisova domu. Aby měl jeho odvážný čin větší efekt, vylíčil zbytku družiny, jak prý se Artanis poslední dobou chová divně a připojil k tomu svůj soukromý odhad odborníka, že Artanis je zřejmě ovládán kostlivci, nebo jinými ještě strašlivějšími nepředstavitelnými stvůrami. Dohodli se, že budou komunikovat přes Xazaxe. Ten ale bohužel neumí mluvit a většina družiny zas neumí číst. Nakonec chytré hlavičky stvořily obrázkovou komunikační tabulku, aby i Miška a Banny z toho přímého přenosu něco měli.

Xartos tedy odešel a ta mrcha Xazax začal signalizovat. Hned na začátku ukázal - \"přerušen kontakt, možná je Xartos mrtvý\". Když už ho chtěl zbytek družiny oplakávat a při tom rychle utíkat z města, otevřely se dveře do pokoje a vstoupil Xartos topornou chůzí a s nepřítomným pohledem. Byl to skvělý fór a družina na to naletěla tak dokonale, že chyběl vlásek a vtipálek byl přišpendlený Saliinou šipkou ke dveřím. Poté, co jeho zdařilý herecký výsup kamarádi vůbec neocenili, pokusil se jim Xartos zvednout náladu konstatováním, že Artanis s družinou odjel z města a vejce vzal určitě s sebou. Představa dalšího trmácení divočinou všechny samozřejmě nadchla. Xartos prostě ten den neměl svůj den.

Svěží a odpočatí vyrazili nazítří z Ton-Tuaru. Koupili si vůz, a tak jim cesta necesta přes výmoly krásně utíkala. Rafinovaně se vyhýbali všem nástrahám, hlavně těm, co měly žihadla, až dorazili k obrovskému nekonečnému jezeru. Na jeho břehu našel Orni svým bystrozrakem čerstvé stopy po sudech, vozu a lidech. Většinu Sirotků to zmátlo, tak radši vyrazili dál. Nakonec dojeli k vesnici, kde Artanis toho dne nechal vůz a i se svými společníky vyrazil někam do divočiny, kde prý měly chátrat staré pohraniční věže. Xartos byl pořád spokojenější, protože jeho teorie o kostlivcích či podobné verbeži zatím vycházely. Ostatní byli čím dál víc znepokojenější. Ze stejného důvodu. I tak se ale sebrali a ještě odpoledne vyrazili v Artanisových stopách.

Načež Xartos stále nadšený svou teorií nakoupil od jednoho vesničana česnek a doporučil družině, ať se s ním namaže. Prý to pomáhá. Podrobnosti ale neznal, a tak s česnekem udělali, co se dalo. Miška si pověsila věnec na krk a Sali zas vylepšila stroučkama hroty svých šipek.

Smrdíc na sto honů připlížili se Sirotci k polorozpadlé věži. Windy - jediný nečesnekový člen družinky zůstala venku hlídat a zbytek srdnatě vstoupil do kostlivčí či upíří či jaké jámy.

Samozřejmě, že na Sirotky dole čekaly oživlé hromady kostí, ale ty se rozpadly už jen od pohledu na všechen ten smrtící česnek. Možná je porazil ten smrad. Po Artanisovi a cizí družině ani vidu ani slechu ani čichu. Postupovali podzemními místnostmi, když najednou Xartos, který se asi začal cítit opomíjený, prohlásil, že se ho někdo pokusil kontaktovat. Ostatní nic neslyšeli, ale Xartos trval na svém a rozhodl se, že bude kontakt opětovat. Srdnatě také přiznal, že je to strašně nebezpečné a kdyby se začal chovat divně, tak ať ho raději zpacifikují. Sali si hned připoměla na onen vtípek v hostinci a natáhla kuš. Xartos trochu pobledl, ale pak se do toho dal. Nedělo se s ním vlastně nic, jen za chvilku strašlivě vykřikl, zaškubal sebou a pak otevřel oči zpocený, vyděšený a šedší než obvykle. Kdyby neměl vlasy bílé od přírody, možná by mu tou hrůzou zbělely. Tvrdil, že se podíval očima čarodějky z té cizí družiny, že viděl upíra a ten upír že jej nebo vlastně ji právě zabil. Prokousl jí krk. Všichni byli na toho upíra strašlivě zvědaví, a tak po důkladném přečesnekování pokračovali. Ovšem místo na upíra narazili jen na tři členy té cizí družinky a zatímco je zpracovávali, upír s Artanisem a bojovníkem brali roha. Všichni cizí měli prodloužené špičáky a nažloutlá bělma. Sirotci ovšem věřili v moc česneku a nakonec je tím smradem udolali. Xartos si tam nabalil slušivý upírský obleček, který mu barevně ladil s očima, a aby už ho nemusel vracet majiteli, vydali se Sirotci rychle po upírově stopě.

Ta vedla nazpět do hostince, kolem mrtvého těla hostinského až do pokoje, kde si upír s Artanisem prohlíželi Zlaté vejce. Sirotci napřed promysleli pár geniálních strategických plánů a pak prostě vyrazili dveře a vrhli se do místnosti. Tímto rafinovaným postupem přítomné zmátli natolik, že se ani nezmohli na pořádnou obranu. Upír zemřel na následky česnekového puchu, který mu asi rozleptal plíce prostřelené několika šípy a projektily, děda Artamis zkusil uprchnout oknem, kde ho skoro sežrala Windy lstině číhající u parapetu. Sali toho využila k efektnímu proskoku oknem, který ale nikdo neocenil, protože všichni byli zaujatí bojovníkem, jenž vykazoval překvapivě tuhý kořínek. Prchajícího Artanise skolila jednou humánní šipkou do stehna, načež mu konečně odebrala kýžené Zlaté vejce.

No a to je skoro konec dobrodružství. Při zpáteční cestě za Ton-Tuarem družinu ještě přepadla banda lupičů, kteří byli zatraceně dobří, ale Sirotci zase měli zatracené štěstí, takže nakonec dorazili do Mistu v celku i se Zlatým vejcem a inkasovali více než zaslouženou odměnu.


PS: Možná je třeba trochu uvést na pravou míru hrdinství a odvahu našich Sirotků. Je to pořád jenom banda už ne tak otrhaných, ale pořád ještě hodně naivních a vybátých výrostků. Jenže on česnek je prostě česnek.
PPS: Záhada sudů s vodou nebyla nikdy vyřešena.
PPPS: A Zlaté vejce zůstalo pro většinu družinky tajemstvím také.



by jena